V roce 1875 uplynulo 50 let od založení nejstarší banky na území Čech  - Böhmische Sparkasse. Toto výročí se Spořitelna rozhodla oslavit velkorysým mecenášským gestem - financováním Domu umělců, pojmenovaného na počest následníka habsburského trůnu arcivévody Rudolfa. Stavba budovy, podle projektu architektů Josefa Zítka a Josefa Schulze, proběhla v letech 1876 - 1884. Po Národním divadle představovalo Rudolfinum druhou nejvýznamnější kulturní instituci v Praze a tomu také měla odpovídat jeho sochařská a malířská dekorace. Přesto nebo právě proto se průběh celkové výzdoby protáhl a v definitivní podobě nebyl realizován dodnes.

Soutěž na malířskou výzdobu dvorany byla vyhlášena až v polovině roku 1890. Podle podmínek konkurzu měly být: “Ve hlavních a vedlejších polích na všech čtyřech stěnách dvorany … znázorněny malbou al fresco: Hudba, architektura, plastika, malířství a umělecký průmysl. Jest žádoucno, aby těmito malbami znázorněn byl vývoj těchto umění v Čechách.” Soutěže se mohli zůčastnit “všichni umělci v Rakousko-Uherském mocnářství buď narození anebo usedlí”. První tři místa přislíbila Spořitelna odměnit částkami v rozpětí 3000 - 1000 zl. Termín pro odevzdání děl byl stanoven na 15. března 1891.

Podmínky soutěže se staly ihned po vyhlášení terčem kritiky české umělecké veřejnosti, která těžce nesla, že nebyli osloveni pouze čeští výtvarníci a rovněž jí vadilo složení poroty, ve které byli vedle obou autorů budovy, zastoupeni především profesoři vídeňské Akademie a opomenuti zůstali představitelé domácích uměleckých škol. Příčinou ostré reakce byly nepochybně i napjaté vztahy mezi Čechy a Němci, způsobené politickou situací uvnitř monarchie. Vyhlášení soutěže také kolidovalo s přípravami Jubilejní výstavy, které se odmítli zúčastnit právě Němci žijící v Čechách. Nechuť a nedůvěra českých umělců k podmínkám konkurzu přerostly v bojkot a nejvýznamnější malíři, kteří se etablovali při výzdobě Národního divadla: Brožík, Hynais, Ženíšek, jej zcela ignorovali.

Původně stanovený termín byl posunut až do konce října 1891. Celá soutěž probíhala anonymně a jednotlivé návrhy byly označeny hesly. Na konci listopadu vybrala porota ze čtrnácti dodaných návrhů tři vítězné. První místo získal Eduard Veith, druhé Julius Schmid a třetí Adolf Liebscher. Všechny zaslané návrhy byly poté v Rudolfinu vystaveny.

Udělení prvních dvou míst vídeňským umělcům zvedlo opět vlnu nevole umělecké veřejnosti a přestože Spořitelna začala s vítězem vyjednávat o provedení návrhů, k jejich realizaci nikdy nedošlo. Podle podmínek soutěže se oceněné návrhy staly majetkem Böhmische Sparkasse, odkud, dějinným vývojem, přešly do sbírek České spořitelny.